Sekavci, mřenky a spol.

Jaroslav Hofmann

17.02.2014

V minulém čísle jsme se po nezbytném úvodu k celé skupině nekaprovitých máloostných ryb věnovali podrobně sekavkám. Dnes na nás čekají sekavci, mřenky a další asijské ryby dna, které jsou v nabídkách dovozců stále častější.

V minulém čísle jsme se po nezbytném úvodu k celé skupině nekaprovitých máloostných ryb věnovali podrobně sekavkám. Dnes na nás čekají sekavci, mřenky a další asijské ryby dna, které jsou v nabídkách dovozců stále častější.

K tradičnímu sortimentu našich nádrží patří sekavci rodu Pangio. Nejznámější z nich jsou tenké, v dospělosti kolem 10 cm dlouhé ryby hádkovitého vzhledu se žlutavým až oranžovým základním zbarvením hřbetu a boků, na němž se rozprostírá tmavohnědá kresba tvořená u různých druhů různě tvarovanými a různě silnými příčnými pruhy, a s bělavým břichem. Jsou to zcela mírumilovné ryby, trávící světlou část dne většinou v různých úkrytech a ožívající zvýšenou aktivitou až večer a v noci. Trochu nepříjemnou, či spíše pro samotné sekavce životu nebezpečnou vlastností je, že se dokážou protáhnout i velmi úzkými štěrbinami, takže vlézají například do filtru, nebo, což je ještě horší, opouštějí různými netěsnostmi u krycího skla nádrž. Nejvíce takto ohroženi jsou mladí jedinci, kteří velikostně odpovídají několikacentimetrovému kousku tkaničky do bot. Nádrž se sekavci je proto třeba maximálně utěsnit, vhodným způsobem (například velmi jemným sítkem či tkaninou) zakrýt nasávání filtru atd.

V popředí sekavec bogorský, za ním pravděpodobně sekavec sundský
© Jaroslav Hofmann

Sekavci mají velmi malá ústa, čemuž musí odpovídat velikost podávané potravy. Rádi se zavrtávají z větší části do substrátu dna, který by měl být v ideálním případě jemný. Při přelovování sekavců musíme dávat pozor na to, že na každé straně hlavy pod okem mají relativně mohutný vychlípitelný trn, kterým se snadno zapletou do síťky. (Totéž platí pro všechny zástupce čeledi sekavcovití – Cobitidae, tj. i pro sekavky, kterými jsme se zabývali v minulém čísle.)

V případě těchto ryb jde zřejmě o sekavce thajské
© Jaroslav Hofmann

Nejčastěji se dovážejí sekavci pod názvem Pangio kuhlii, česky sekavec příčnopásý. V poslední době se však někteří ichtyologové domnívají, že skutečný druh Pangio kuhlii žije pouze na Jávě, odkud se akvarijní ryby pro komerční účely prakticky nevyvážejí. Je proto reálně možné, že opravdový Pangio kuhlii nebyl ještě nikdy do akvárií dovezen (a bohužel taky nikdo vlastně neví, jak doopravdy vypadá). Je-li tomu skutečně tak, potom se v případě dovážených ryb jedná zřejmě nejčastěji o sekavce sundské (Pangio semicincta), kteří se vyskytují v pevninské Malajsii, na Sumatře a Borneu, nebo o trochu větší a celkově mohutnější sekavce thajské (Pangio myersi), kteří žijí v Thajsku, Laosu a Kambodži.

Sekavec podunajský
© Jaroslav Hofmann

V minulosti se sekavci rodu Pangio množili v akváriích jen po hormonální stimulaci, posléze se začali třít i bez ní. Podrobnějších zpráv o přirozených výtěrech je však málo. K vyvolání tření (je-li samice viditelně zaplněna jikrami) by měla pomoci výměna části vody za chladnější čerstvou načasovaná zhruba 24 hodin před přechod výraznější frontální poruchy spojené se změnou atmosférického tlaku.

Zajímavou kresbu mají i některé druhy japonských sekavců
© Jaroslav Hofmann

Kromě hnědožlutých, příčně pruhovaných druhů existují v rodu Pangio také druhy jednobarevně hnědavé až stříbřité. Ty se dovážejí a chovají daleko méně často. O nejčastěji se objevujícím hnědavém druhu obdobného tvaru těla a velikosti jako druhy příčně pruhované se v literatuře dlouhá léta tvrdilo, že je to sekavec úhořovitý (Pangio anguillaris). Není to však pravda, skutečný sekavec úhořovitý má daleko delší a nižší tělo. V případě tohoto hnědého sekavce jde s největší pravděpodobností o sekavce bogorského (Pangio oblonga), který se vyskytuje na velkém areálu zahrnujícím pevninskou Malajsii, Borneo, Sumatru i Jávu. Vzhledově velmi podobný, ale menší sekavec pahangský (Pangio filinaris) je znám pouze z jediné lokality v Malajsii, takže jeho hojnější dovoz je málo pravděpodobný.

Sevelie pruhovaná
© Jaroslav Hofmann

Pravidelně se v nabídce obchodů objevují také velcí sekavci rodu Acantopsis, kteří dorůstají v dospělosti 15–20 cm, mají mohutnější stříbřitě zbarvené tělo s tmavou kresbou tvořenou různými skvrnkami a proužky a větší hlavu s nápadným dlouhým rypcem. Nejčastěji se dováží sekavec vepřorypý (Acantopsis choirorhynchos), nicméně i v tomto rodu existuje několik vzhledově velmi podobných druhů, jejichž rozlišení je velmi obtížné.

Kresba sevelií pruhovaných je značně variabuilní
© Jaroslav Hofmann

Ve studenovodních akváriích se občas objevují také různí sekavci rodu Cobitis – například sekavec podunajský (Cobitis elongatoides) nebo některé poněkud exotičtější japonské druhy.

Tyto ryby byly dovezeny pod označením Gastromyzon punctulatus; i podle tvaru úst (viz následující snímek) je zřejmé, že vůbec nejde o příslušníka rodu Gastromyzon, ale Beaufortia. Mohlo by jít o druh B. kweichowensis
© Jaroslav Hofmann

V této chvíli můžeme opustit definitivně sekavce a vydat se mezi mřenky. Akvaristicky aktuální druhy patří do dvou různých čeledí. První z nich je čeleď přísavníkovití (Gastromyzontidae) – pokud někteří ichtyologové samostatnost této čeledi neuznávají, řadí její příslušníky spolu s dalšími rybami do čeledi balitorovití (Balitoridae). Hitem posledních let se stávají atraktivně zbarvené, jen kolem 7 cm dorůstající sevelie, které žijí v rychle tekoucích vodách ve Vietnamu a Laosu. Nejčastěji se lze setkat se sevelií pruhovanou (Sewellia lineolata). Vědecky byla popsána už v roce 1846, ale akvaristika ji začala zvolna objevovat teprve asi před 20 lety, do té doby o seveliích skoro nikdo nevěděl, a ve větším množství se tento druh začal do Evropy dovážet až kolem roku 2005. Zvýšený zájem a odchyt v přírodě vedl k tomu, že se začaly objevovat další a další nové formy sevelií – jen v rozmezí let 1996–2003 bylo popsáno různými světovými autory standardním způsobem ve světových vědeckých časopisech osm nových druhů. Další čtyři druhy pak popsali dva vietnamští ichtyologové v roce 2005 pouze ve vietnamštině v knize, která je navíc mimo Vietnam prakticky nedostupná, takže někteří autoři považují takový popis za nedostatečný, resp. ho neuznávají do doby, než vyjde v některém světovém jazyce v díle, které je obecně dostupné. (To je obvyklý problém popisu mnoha nových druhů živočichů objevených vietnamskými zoology ve Vietnamu, netýká se zdaleka jen ryb.)

Zástupci rodu Beaufortia mají daleko užší ústa než přísavníci rodu Gastromyzon. Široké prsní a břišní ploutve vytvářejí společně s konkávním břichem přísavku, která rybám pomáhá udržet se v silném vodním proudu na místě
© Jaroslav Hofmann

Sevelie nejsou nijak obtížně chovatelné ryby, pokud jim akvarista bezpodmínečně zajistí to, co potřebují k životu – bohatě prokysličenou pohybující se vodu. V nádrži, která by měla co nejvěrněji napodobovat tok horské říčky s četnými kameny a kořeny na dně a nižším vodním sloupcem, je třeba vytvořit pomocí velmi výkonného filtru trvalý proud vody (nejvhodnější je použít vnější filtr s nasáváním umístěným na opačném konci nádrže než výtok). Voda by měla být nejlépe mírně zásaditá, měkká až polotvrdá, 22–24 °C teplá. Navzdory rozšířené představě vycházející zřejmě z podobnosti jednak s některými dalšími přísavníkovitými rybami, jednak s některými krunýřovci, nejsou sevelie potravními specialisty a nevyžadují bezpodmínečně řasy jako hlavní potravu. Rozhodně jim přídavek rostlinné stravy neuškodí, ba naopak (ať už to jsou řasy rostoucí v nádrži nebo třeba spirulinové tablety), ale jinak přijímají ochotně mrazenou a živou potravu i umělá krmiva. Potrava musí být hlavně drobná, protože sevelie mají malá ústa.

Mřenka annamská
© Jaroslav Hofmann

Opakovaně bylo zaznamenáno tření a úspěšný odchov menšího počtu mláďat při běžném chovu větší skupiny sevelií nejlépe v druhovém akváriu. (Kombinovat sevelie lze pouze s klidnými rybami obdobných nároků. Soužití s jinými přísavníky či mřenkami může hlavně v menších nádržích vést k nepříjemné konkurenci o potravu a plochu dna, vhodnější jsou někteří drobní hlaváči a několik druhů volně plovoucích ve vodním sloupci, jako jsou dánia, kardinálky či razbory. V takovém případě ale s odchovem příliš počítat nelze.) Pokud akvarista pozoruje tření nebo alespoň intenzivní námluvy, je dobré začít o několik dnů později dávat do akvária pravidelně trochu prachové potravy. Potěr sevelií je totiž velmi drobný, čerstvě vylíhlé larvy měří jen asi 3 mm, a tak se hlavně v členitějších nádržích běžně stává, že ho chovatel spatří na vlastní oči až ve věku několika týdnů a velikosti kolem jednoho centimetru. Kromě sevelií pruhovaných se odchov podařil rovněž u sevelií sličných (Sewellia speciosa).

Tyto mřenky byly v minulosti dovezeny jako Acanthocobitis rubidipinnis, ve skutečnosti jde zřejmě o druh A. pictilis
© Jaroslav Hofmann

Pohlaví u sevelií se pozná v dospělosti snadno, nejlépe při pohledu na rybu zepředu. Samci mají na svrchní straně prvních zhruba čtyř paprsků v prsních ploutvích hrbolkovité vyvýšeniny, které vypadají jako za sebou vztyčené plůtky (jako „plůtky“ se také v anglicky psané literatuře označují). Kromě toho mají obě pohlaví rozdílný obrys hlavy a prsních ploutví při pohledu shora – u samců odbočují prsní ploutve za hlavou od těla téměř v pravém úhlu, zatímco u samic směřují zaobleně v tupém úhlu vzad.

Mřenka hejnová
© Jaroslav Hofmann

Vzhledově podobní, i když s trochu menšími břišními ploutvemi a většinou méně atraktivním zbarvením a kresbou jsou přísavníci rodu Gastromyzon, kteří se vyskytují pouze na Borneu a podle druhu dorůstají délky od 5 do 8–9 cm, a 5–6 cm velké rybky rodu Beaufortia, které až na jednu výjimku žijí všechny v Číně. Onou výjimkou je Beaufortia leveretti z Vietnamu, která na rozdíl od ostatních také dorůstá až 12 cm. Její jméno se sice objevuje v dovozech relativně často, jenže jde o záměnu. Pod tímto označením se většinou dováží druh Beaufortia kweichowensis, zatímco skutečný druh Beaufortia leveretti zřejmě ještě nebyl nikdy dovezen. Podobná situace je i u přísavníků – tam je nejčastěji skloňovaným jménem Gastromyzon punctulatus (česky přísavník tečkovaný), který se ve skutečnosti téměř vůbec nedováží. Dovážených druhů je ale více, k častějším patří třeba přísavník hřebenitý (Gastromyzon ctenocephalus). Chovatelskými nároky se ryby rodů Gastromyzon a Beaufortia od sevelií téměř neliší.

Mřenka nepálská
© Jaroslav Hofmann

Z čeledi mřenkovití je třeba na prvním místě uvést tři maličké druhy rodu Yunnanilus. Jako první se začal dovážet nejmenší, nejhezčí a vědecky dosud nepopsaný druh, označovaný obchodně jako Yunnanilus sp. „Rosy“ podle oranžovorůžového zbarvení samců. Tyto rybičky žijí v Myanmaru na stejných lokalitách jako dánio perlové (Danio margaritatus – viz Chovatel 3/2012) a právě s těmito mimořádně populárními klenoty se kolem roku 2006 začaly dovážet do Evropy. Nejsou vázány výlučně na dno, pokud dostanou do nádržky trs jávského mechu, tráví svůj život hlavně kolem něj. Pro udržení oranžového zbarvení samců je nezbytné krmení živými žábronožkami nebo cyklopem. Vyhovuje jim polotvrdá, slabě zásaditá voda o teplotě 20–24 °C.

Mladičká rezatka čínská je atraktivní zbarvením i tvarem těla
© Jaroslav Hofmann

Jen nepatrně větší, ale bez vyvinutého sexuálního dichromatismu, je mřenka annamská (Yunnanilus cruciatus) z Vietnamu. Tento druh vydrží dlouhou dobu postávat nebo plavat ve volné vodě, ale pak se vrací opět na dno. Třetím dováženým druhem je mřenka krátká (Yunnanilus brevis) rovněž z Myanmaru. Z celé trojice je největší, samice dorůstají i přes 5 cm. Chronologicky šlo dokonce o první importovaný druh tohoto rodu, dovážený již v 90. letech – jenže sexuální dichromatismus je u něj tak velký, že obě pohlaví byla tehdy oddělována a považována za dva různé druhy. Pro všechny tři druhy platí, že jsou dost plaché. Pokud je nechováme v druhové nádrži, můžeme je kombinovat pouze s malými a klidnými rybkami.

U Yunnanilus sp. „Rosy“ i Yunnanilus cruciatus byly již v akváriích zaznamenány úspěšné odchovy, ryby se však zpravidla vytíraly spontánně, bez nějakého zásahu chovatele.

U mladých dospělců rezatek se kontrast kresby snižuje
© Jaroslav Hofmann

Občas se dovážejí také mřenky rodu Acanthocobitis. Jde o zpravidla 8–10 cm velké ryby nepříliš nápadného zbarvení, jejichž základním požadavkem na chov je proudící voda o teplotě 20–24 °C, jinak jde o chovance poměrně nenáročné. I zde je aktuální jedna změna jména. Ryby dovážené jako mřenka rangúnská (Acanthocobitis rubidipinnis), jež se už v akváriu podařilo úspěšně rozmnožit, patří ve skutečnosti k novému druhu Acanthocobitis pictilis vyskytujícímu se nejen v Myanmaru, ale i v Thajsku, a popsanému vědecky teprve vloni, zatímco skutečný druh Acanthocobitis rubidipinnis, myanmarský endemit popsaný už v roce 1860, dosud dovezen nebyl. Dalším úspěšně rozmnoženým druhem tohoto rodu je mřenka střídavopruhá (Acanthocobitis zonalternans), která žije od Indie přes Myanmar do Thajska a snad i v Malajsii. Velmi nepravidelně už dlouhá desetiletí se dováží také mřenka cejlonská (Acanthocobitis urophthalmus) pocházející, jak jméno napovídá, ze Srí Lanky. I ona se opakovaně v akváriích vytřela.

Plně vzrostlé rezatky jsou převážně hnědé a daleko méně atraktivní než mláďata
© Jaroslav Hofmann

Z Thajska se občas dováží 4–5 cm velká mřenka hejnová (Nemacheilus binotatus), další z relativně snadno chovatelných mřenek vyžadujících v nádrži proud a početnou společnost příslušníků svého druhu. O jejím případném rozmnožení v akváriu nebylo dosud nic publikováno. Z podhůří Himálaje pak pochází mřenka nepálská (‚Nemacheiluscorica), jejíž rodová příslušnost není zcela jistá, a proto se dosavadní rodové jméno píše v uvozovkách.

V minulém čísle jsem slíbil, že na úplný závěr povídání o máloostných akvarijních rybách se zmíním o čeledi pakaprovcovití (Catostomidae), jejíž vývojové postavení v rámci tohoto řádu není zatím příliš jasné. Konkrétně je třeba uvést jediný druh, rezatku čínskou (Myxocyprinus asiaticus), která se v 90. letech u nás občas objevovala v nabídce běžných akvaristických prodejen mezi jinými akvarijními rybami. Jde o čínského endemita žijícího v povodí řeky Jang-c’-ťiang, který v dospělosti dorůstá délky 60–90 cm a hmotnosti až 40 kg. Mláďata mají atraktivní vzhled – černé příčné pruhy na bělavém podkladu a vysokou hřbetní ploutev. S přibývajícím věkem se kontrast ve zbarvení zmenšuje, dospělci jsou převážně rezaví nebo rezavě hnědí. Vhodná teplota k dlouhodobému chovu je 15–22 °C, na kratší dobu může stoupnout až k 25 °C. Ryby jsou velmi žravé a produkují velké množství výkalů, takže nezbytná je výkonná filtrace. V akváriu se dají chovat pouze mladé ryby do 10–15 cm délky, pak se musí přestěhovat do jezírka. Svou podstatou jsou rezatky jezírkové ryby vhodné do společnosti kaprů či karasů. V asijských velkochovech se rezatky množí pomocí hormonální stimulace, v Číně jde i o oblíbenou rybu konzumní.

Hledat taxony

Procházet taxony

  • procházet 611 platných čeledí
  • procházet 5289 platných rodů
  • procházet 37047 platných druhů

Jak citovat AQUATAB?

Plíštil, J. (Ed.) 2025. AQUATAB. World Wide Web electronic publication. https://www.aquatab.net/, verze (1/2025).