Pan doktor Stanislav Frank zemřel

Jindřich Novák

28.12.2008

Pro generace akvaristů živoucí legenda, statečně bojující s dlouhou nemocí, nás opustila koncem listopadu roku 2008. Ostny věku, způsobu a přesného času odchodu blízkých se bytostně dotýkají jen pozůstalých, kteří si vždy myslí, že jsou na tragickou spravedlnost koloběhu bytí připraveni, a jež přesto úder smrtelnosti znovu a znovu neúprosně zdrtí.

Pro generace akvaristů živoucí legenda, statečně bojující s dlouhou nemocí, nás opustila koncem listopadu roku 2008. Ostny věku, způsobu a přesného času odchodu blízkých se bytostně dotýkají jen pozůstalých, kteří si vždy myslí, že jsou na tragickou spravedlnost koloběhu bytí připraveni, a jež přesto úder smrtelnosti znovu a znovu neúprosně zdrtí. Ponechám tedy stranou statistiku, data, počty knih, článků a přednášek a za statisíce lidí, kteří byli dílem pana doktora Franka ovlivněni, si dovolím vzpomínku charakteru osobního.

Stanislav Frank

Doktora Franka jsem poznal jako student prvního ročníku na terénním soustředění Přírodovědecké fakulty v roce 1976. S poměrnou nechutí nám ukazoval různé rybí mrtvoly ve formalínu a viditelně pookřál, když se nás několik přihlásilo k zájmům akvaristickým. Od té chvíle se diskuse otáčela hlavně okolo ryb tropických a nikdy nezapomenu na to, že jsme hovořili o nuancích odchovu pestřenců červených. O mnoho let později jsme se náhodně setkali v redakci Átéčka a pochvalné hodnocení některých z mých prvních fotografických pokusů mne hřeje dodnes. Potom jsme v Praze 6 otevírali pavilon Ingo-Pet a já nedoufal, že si na mne taková veličina po dlouhé době vzpomene, natož aby mne poznala. Opak byl pravdou a pan doktor mne sám během úvodní a poněkud nudící slávy vyzval, abychom se společně vydali na soukromou obhlídku tehdy nevídaných bichirků, bahníků, pantodonů, xenentodonů a batrachů.

Od devadesátých let byly naše kontakty častější. Telefonovali jsme si, posílali knihy, několikrát jsem dr. Franka navštívil, naposledy s panem profesorem Balonem, nikdy mi neodmítl pomoc. V životě muže se musejí dostavit osobnosti, které určí směr jeho života a které mu jsou v jednotlivých etapách vzorem. Ve věku dětském a jinošském se mými biblemi staly Frankovy knihy Velký obrazový atlas ryb a Jak žijí ryby i Átéčko, které po mnoho let redigoval. Ve věku dospělém jsem se pak stále poučoval z nadhledu, s jakým velikán, pozdvihující akvaristické hobby k úrovni seriózní akvariologické vědy, hodnotil lid a kvas chovatelský.

Zhruba v době oné debaty o pestřencích pak dr. Frank odcházel z fakulty a tropické ryby se staly jeho svobodným povoláním. A možná právě proto není u nás akvaristy, který by neznal jeho jméno, není chovatele, který by si v úzkých nepovzdechl „Co by na to řekl Frank?“, a není ani pořádného rybičkáře, který by doma neměl některou z jeho knih.

Pan doktor Frank povýšil akvaristické knížky z pouhého popisu druhů a činností na úroveň vysvětlování příčinných souvislostí a jejich kontinuity. Dokázal běžného akvaristu přinutit k tomu, aby přemýšlel i o chemii vody a vývojových cyklech parazitů. Odborné knihy vznikají z většího dílu opisováním, kompilací. Dílo doktora Franka je však z drtivé části původní. Druhy, o nichž psal, sám choval a odchovával – a to platí jak pro ryby sladkovodní, tak i mořské. Jeho experimenty s různými koncentracemi iontů ve vývojové vodě daly bez nadsázky základ všem těm akvaristickým knižním i časopiseckým „kuchařkám“, jež stály na počátku slávy českého velkochovatelství let osmdesátých a doby pozdější. Vyvinul i některé originální léčebné postupy u akvarijních ryb; nikdy však ve svých knihách ani článcích nezdůrazňoval, že jde o informace zcela původní, originální, získané nekonečnými hodinami a dny pokusů a podložené vzděláním biologickým, chemickým i technickým. Jeho erudice, zručnost a tvůrčí invence byly zárukou toho, že dr. Frank si dokázal vše ihned ověřit, a tak stál, a v dobách totalitních to bylo pro vývoj naší akvaristiky veledůležité, u všech mezníků, ať už jimi byla první lepená akvária, denitrifikační filtry, doma zhotovené měřicí přístroje, chovy vířníků pro krmení potěru mořských ryb nebo úpravny třecí a vývojové vody.

Pan doktor tvrdil, že intenzivní zájem veřejnosti jej ruší, raději se setkává s lidmi jednotlivě a pracuje v ústraní, vzdálen světského křiku a chaosu. A před časem mi radil, pro mne tehdy nepochopitelně, abych udělal totéž. Ano, pane doktore, měl jste úplnou pravdu. S odstupem času poznávám, že klid pro práci se v jistých životních etapách stává stále důležitějším.

Snad se tam nahoře potkáme; debaty o endlerkách a plnění plynového měchýře embryí biochemickou cestou jsme, pokud si pamatuji, nedokončili…