Mezi mořskými akvarijními rybami jsou ostenci nepřehlédnutelní – velikostí, tvarem těla i zbarvením. Kromě toho jsou to ryby velmi inteligentní, které se mohou vyvinout ve skutečné osobnosti, a také odolné. Přesto nejde o ideální akvarijní chovance – ostenci mají totiž i své stinné stránky, které se jmenují agresivita a dravost. Jejich chov v akváriu je tak na jedné straně výzvou, na druhé straně sázkou do loterie.
Čeleď ostencovití (Balistidae) zahrnuje v současnosti 12 rodů a asi 40 druhů ryb. Její zástupci se vyskytují ve všech tropických mořích, několik druhů zasahuje svým rozšířením přes subtropy až do mírného pásu. Pro nás geograficky „nejbližším“ druhem je ostenec šedý (Balistes capriscus), který žije mj. u atlantského pobřeží západní Evropy, kolem Británie a jeho výskyt zasahuje na sever dokonce až k jižnímu Švédsku. Poměrně vzácně se s ním lze setkat také ve Středozemním moři.
Ostencovití patří do řádu čtverzubci (Tetraodontiformes) a jejich nejbližšími žijícími příbuznými jsou pilníkotrnovití (Monacanthidae), s nimiž vytvářejí společnou nadčeleď Balistoidea. V minulosti byli dokonce ostenci a pilníkotrnové spojováni do jediné čeledi. Příbuznost se čtverzubci známými nejen z mořské, ale i sladkovodní akvaristiky ostenci svým vzhledem nezapřou. Stejně jako u čtverzubců má jejich tělo podlouhle vejčitý obrys, není však zavalité, nýbrž ze stran zploštělé jako u většiny jiných ryb. Chybí jim břišní ploutve, které jsou redukovány v malý kostěný výběžek, mají velkou hlavu s hodně vzadu a nahoře umístěnýma očima, jež se dokážou pohybovat nezávisle na sobě, a relativně malá ústa, neprotažitelná a nevychlipitelná vpřed. Ta jsou vybavena mohutnými zuby, které sice nevytvářejí zobákovitý útvar jako u čtverzubců, ale stejně jako u nich trvale dorůstají a vyžadují pravidelné obrušování, jinak hrozí jejich přerůstání. Dalšími typickými znaky ostenců jsou malé štěrbinovité až jamkovité žaberní otvory (ostenci nemají odtažitelné skřele) a také překvapivě nízký (vzhledem k celkové délce) počet obratlů. Při běžném plavání je hlavním zdrojem pohybu ostenců vlnění hřbetní a řitní ploutve. Údery ocasního násadce si tyto ryby „šetří“ pro situace, kdy se potřebují přemístit mimořádně rychle.
I když to při pohledu na plovoucího ostence není zpravidla patrné, hřbetní ploutev, jež se účastní plavání a je umístěna v zadní polovině trupu nad ploutví řitní, je až druhá v pořadí. První hřbetní ploutev mají všichni ostenci v přední části trupu hned za lebkou. Tvoří ji pouze tři ostny, které jsou při plavání skloněny a skryty v podélné prohlubni uprostřed hřbetu. Společně s podpůrnými kůstkami vytvářejí tyto ostny unikátní „zámek“, který je pro ostence naprosto typický a žádné jiné ryby ho nemají. Ostenci jsou teritoriální ryby, které se s oblibou ukrývají na noc či v nebezpečí v různých skalních štěrbinách a rozsedlinách. Díky „zámku“ první hřbetní ploutve se mohou ve štěrbině zachytit tak, že se z ní nedají vytáhnout. Ryba se ve svém úkrytu zafixuje pomocí vztyčeného prvního ostnu, který je ze všech nejdelší a nejsilnější. Zároveň s ním se vztyčí i druhý, o kousek kratší osten, který je umístěn těsně za ním a funguje jako jeho pojistka. Jakmile se oba ostny plně vztyčí, nelze už první prostým tlakem ohnout zpět. Když se jím ryba zachytí o vhodnou oporu, zůstane zaklesnuta ve stabilní poloze, aniž by musela vynakládat jakoukoli svalovou práci. „Zámek“ se uvolňuje pomocí šlachy, která spojuje druhý osten s třetím, velmi malým a umístěným v určitém odstupu za prvními dvěma. Celé zařízení připomíná ovládání spouště pušky a třeba v angličtině či němčině podle něj vzniklo i pojmenování ostenců, kterým se v těchto jazycích říká „spoušťové ryby“.
Ostenci jsou masožravci, kteří se živí převážně bentickými bezobratlými, velmi často chráněnými pevnými schránkami (krabi, plži, krevety). Jako jedni z mála mořských predátorů žerou ježovky i hvězdice. Ježovky loví tak, že jim postupně odkusují ostny, až se dostanou k tělu, které rozdrtí silnými čelistmi. Byl pozorován i další způsob, který svědčí o mimořádné inteligenci ostenců. Silným proudem vody z úst totiž dokážou tyto ryby ježovku otočit tak, že se dostanou k její břišní části, kde jsou ostny kratší. Obdobným způsobem otáčejí ostenci nechráněnou břišní stranou vzhůru také některé hvězdice. Občas loví ostenci i menší ryby, některé druhy se živí také tvrdými korály, jimž ulamují celé větve.
Pro ostence je typická zvědavost a určitá hravost, kterou ale není vždy jednoduché odlišit od jakési urputnosti až zuřivosti. Pozorovat jejich chování je úžasný zážitek – teď mám na mysli spíše pozorování v přírodě, protože sledovat v akváriu, jak ostenec prozkoumává a postupně překusuje kabely či hadičky, může vést spíše k výbuchu zuřivosti na straně chovatele, ale k tomu se ještě dostaneme. Jeden ostenec žlutolemý (Pseudobalistes flavimarginatus) v Jihočínském moři u severního pobřeží Bornea se mi před časem postaral o pořádně spálená záda. S maskou a šnorchlem jsem ho sledoval tak zaujatě, až jsem zapomněl na čas. Ryba si vybrala mrtvý korálový blok připomínající stůl se středovým podstavcem a začala odlamovat jeho „desku“. Po chvilce ustala v činnosti, prozkoumala svou práci, kousek odplavala, ale vzápětí se vrátila a pokračovala v likvidaci přesahujících okrajů. A zase a znovu. Někdy byla přestávka kratičká, jindy delší, ale vždycky se nakonec ostenec vrátil a pokračoval v postupné přeměně bloku na písek a drť. Až asi po půl hodině jsem se konečně dokázal, byť nerad, od téhle podívané odtrhnout.
Když k tomu, co jsme si již o ostencích řekli, připočítáme ještě jejich velikost (i nejmenší z nich jsou v dospělosti delší než 20 cm, většina druhů dorůstá 30–50 cm a největší i tři čtvrtě metru), vypadá to, že v akváriích nemají šanci. Tak tomu ale také není. Podívejme se proto nyní na možnosti chovu ostenců v akváriích podrobně.
Pro ostence více než pro jakékoli jiné ryby platí, že je třeba seznámit se předem s jejich charakterem a nároky – a podle toho se rozhodnout. Navíc je nutné se smířit s tím, že žádné pravidlo či doporučení neplatí bez výjimek. To je ostatně v akvaristice běžné, jenže u ostenců to zase vystupuje do popředí daleko víc než u jiných ryb.
Prvním faktem je, že ostence nelze kvůli jejich potravním zvyklostem chovat v rifové nádrži. Jednu z výjimek představuje ostenec černý (Odonus niger), jehož jméno zmíníme ještě několikrát – obecně je totiž považován za jednoho z nejméně agresivních a nejméně problematických ostenců vůbec. Ostenec černý se občas, zejména v mládí, v rifových nádržích chová. Zpravidla si nevšímá korálů, ale má sklon okusovat ostatní přisedlé bezobratlé a napadat volně pohyblivé. I on představuje v tomto směru svého druhu časovanou bombu – chovatel si nemůže být nikdy jist, kdy a zda vůbec vybuchne. A i když nezačne náhle své bezobratlé i rybí spolubydlící likvidovat, neúprosně tiká další pekelný stroj – jeho velikost. Od 40 do 50 cm dorůstající ostenec černý prostě začne být v určité chvíli pro běžnou pokojovou rifovou nádrž příliš velký. Dalším druhem, který s jistými výhradami lze označit jako relativně slučitelný s rifem, je ostenec vdova (Melichthys vidua) měřící v dospělosti kolem 35 cm. Podle zkušeností většiny chovatelů si nevšímá přisedlých bezobratlých, ale především větší jedinci s oblibou loví například krevety. V mládí se v rifových nádržích dají s vědomím všech rizik chovat i některé další druhy, např. ostenec běloskvrnný (Balistoides conspicillum). Již od velikosti kolem 20 cm se však u něj začínají objevovat příznaky zvýšené agresivity a od velikosti kolem 30 cm (může dorůst až půl metru) by se měl chovat individuálně.
Tím se dostáváme ke druhé skutečnosti, s níž nic nenaděláme – teritoriálně žijící ostenci jsou agresivní, a to jak vůči dalším příslušníkům svého druhu, tak i vůči jiným rybám. Některé druhy méně, jiné více, ale ani to není pravidlem, protože existuje značná individuální variabilita. Povaha konkrétního jedince se navíc mění v čase – a to vždy k horšímu, přinejmenším měřeno očima akvaristy, tj. agresivita se s velikostí a věkem ostence zvyšuje. I jedinci, kteří jsou v mládí třeba až překvapivě klidní a mírumilovní, dospějí jednou do fáze, kdy začnou být agresivní. Stále znovu se objevují zprávy o ostencích, kteří řádově roky žijí bez problémů společně s dalšími rybami, ale pak se najednou jejich povaha změní a stanou se agresivními. Změna povahy a chování ostenců přichází náhle a velmi rychle. Za nejméně agresivní obecně platí ostenec černý, ostenec vdova a ostenec zlatolemý (Xantichthys auromarginatus), dost rozdílné zkušenosti jsou v tomto směru s ostencem běloskvrnným. Přinejmenším v mládí bývají relativně snášenliví také někteří zástupci rodu Rhinecanthus. Například ostenec Picassův (Rhinecanthus aculeatus) toleruje v jedné nádrži i další jedince svého druhu, musí se však do akvária vpustit jako mláďata, úplně nejlépe všechna najednou. Na opačném pólu nejagresivnějších druhů, jimž je nejlepší se vyhnout, stojí až 75 cm velký ostenec nazelenalý (Balistoides viridescens), 50–60 cm dorůstající ostenec chřestivý (Balistes vetula), ale trochu překvapivě i relativně malý (30 cm) ostenec oranžovoproužkatý (Balistapus undulatus). U něj opravdu pozor – údaj o velikosti v kombinaci s nádherným a nápadným zbarvením působí velmi lákavě, jenže chovateli pak často zbudou jen oči pro pláč. Někteří chovatelé (Goemans, 2007) tvrdí, že v případě tohoto druhu je nepřesné mluvit o agresivitě, daleko vhodnějším termínem je prý „teror“. Ostenec oranžovoproužkatý se nerozpakuje útočit na ryby až čtyřikrát větší, než je sám, a tak v jeho případě je možná opravdu jen jediná varianta – chov jedné ryby v samostatné nádrži. Uvážíme-li všechny tyto údaje, nelze se divit, že se obecně doporučuje chovat ostence buď jednotlivě jako solitéry v samostatných nádržích, nebo v dostatečně velkém až obřím akváriu jednoho ostence v kombinaci s jinými rybami, které jsou alespoň stejně velké jako on – v úvahu připadají např. velcí kanicové, velké murény, chrochtalové, perutýni, ropušnice, ploskozubci, velcí bodloci, havýši, čtverzubci či velcí pomci. Zásadně se nedoporučuje chovat více ostenců pohromadě v jedné nádrži. I tady však existují výjimky.
Fatherree (2005) popisuje své zážitky z jednoho japonského veřejného akvária, které navštívil během dvou let celkem osmkrát. V jedné nádrži tam po celou dobu chovali pohromadě 10 ostenců, každý jiného druhu. Nádrž měla rozměry zhruba 150 × 120 × 120 cm, což je sice více, než mívají běžná pokojová akvária, do skutečně obří nádrže však měla tato pořád hodně daleko. Mezi chovanými druhy byl dokonce asi pětatřiceticentimetrový ostenec chřestivý považovaný, jak jsme již uvedli, za jeden z nejagresivnějších druhů vůbec a také stejně nechvalně proslulý ostenec oranžovoproužkatý. Ryby prakticky nevykazovaly žádné známky vzájemných soubojů, neměly potrhané ploutve, poranění na těle, autor při svých návštěvách nepozoroval žádné jejich střety. Naopak, ostenec černý a ostenec oranžovoproužkatý se prý zjevně měli rádi, plavali spolu a hráli si. Tento způsob chovu je opravdu výjimečný. I ve veřejných akváriích se lze nejčastěji setkat s uspořádáním, kdy je v nádrži pouze jeden ostenec a s ním jiné ryby, jen vzácně několik jedinců stejného druhu ostenců a zcela ojediněle v obřích nádržích dva, nejvýše tři druhy ostenců.
Po praktické stránce jsou ostenci vcelku nenároční chovanci. Potřebují co nejprostornější nádrž, na dně se směsí písku a korálové drti. Na ni je dobré položit různé prázdné větší lastury a ulity, které ostenci s oblibou prozkoumávají, otáčejí, přenášejí a okusují. Pro nejmenší druhy je absolutním minimem nádrž o objemu 300 l, lépe však 500 l, pro větší pak 800–1000 l. Vhodný je úkryt – štěrbina mezi kameny; pokud vytváříme v nádrži složitější skalkovou dekoraci, je nutné všechny části pevně spojit, jinak ji ostenci rychle zlikvidují. Všechny kabely a hadičky, které vedou do nádrže, je třeba skrýt za dekoraci, jinak je ostenec začne dříve či později ochutnávat. I když jsou ostenci odolní, neznamená to, že vydrží všechno. Vodu je třeba dobře filtrovat, vhodný je kvalitní odpěňovač. Teplota vyhovuje v rozmezí 24–26 °C, pH nad 8, hustota 1,020–1,025 g/cm3. Zejména při chovu dospělého jedince je nutná častá částečná výměna vody. V akváriu s velkým predátorem, jako je ostenec, se obtížně udržuje trvale nízká hodnota dusičnanů, a tak nejvhodnějším indikátorem kvality vody je hodnota pH – jakmile začne klesat pod 8, je třeba vodu vyměnit, někdy třeba až polovinu objemu.
Jako strávníci jsou ostenci vcelku nenároční v tom smyslu, že žerou prakticky cokoli. Neznamená to však, že by jim nezáleželo na kvalitě a pestrosti podávané potravy. Tak, jak je svým složením pestrá jejich potrava v přírodě, tak by měla být pestrá i v akváriu. Znamená to střídat nejrůznější bezobratlé a ryby čerstvé či mražené. Především ve vnitrozemských státech, jako je ten náš, jsou výborným pomocníkem kvalitní pelety, resp. granuláty pro větší ryby, na které si ostenci snadno zvyknou a jež jim mohou část čerstvé či mražené potravy nahradit. Mláďata je vhodné krmit několikrát denně, s velikostí ryby se četnost krmení snižuje, ostence větší než 20 cm stačí nakrmit 3x týdně, na druhé straně však delší intervaly mezi krmením zvyšují riziko útoků na spolubydlící – záleží opět na konkrétních podmínkách chovu. Ostence chovaného ve společnosti jiných ryb je i v dospělosti vhodnější krmit menším množstvím potravy každý den, nejpozději obden.
Ostenci jsou známi tím, že se v akváriu „ochočí“, dožadují se krmení plaváním u hladiny, dokonce byly opakovaně popsány případy, kdy ostenec vystřikoval z úst nad hladinu proud vody, aby si „řekl“ o potravu. Všechny tyto projevy svádí k tomu, krmit ostence z ruky, což je ostatně dobře možné, ale pozor! Ostenec nerozlišuje ruku chovatele od potravy, a má-li k tomu příležitost, bez rozpaků do ruky kousne. Totéž se týká i ruky manipulující v akváriu. Kousnutí jsou bolestivá a většinou se špatně hojí, proto je třeba dávat velký pozor.
Odchov ostenců v akváriu se dosud nezdařil a vzhledem k problémům, které přináší společný chov více jedinců jednoho druhu, není příliš pravděpodobné, že by k němu došlo. Kromě velké vnitrodruhové agresivity je komplikujícím faktorem také dlouhá planktonní fáze vývoje larev a mláďat. Informace o rozmnožování v přírodě jsou neúplné a pocházejí jen od některých druhů. Zřejmě většina ostenců se vytírá do jámy v písku, kterou před třením vyhloubí. Rodiče snůšku velmi ostře hlídají, samec, který střeží třecí teritorium, běžně útočí i na potápěče či plavce. Samice se zdržuje v bezprostřední blízkosti snůšky. Některé druhy se třou v harémech – v takovém případě samec střeží celé velké teritorium, v němž bývá 5–10 samic hlídajících každá svou snůšku. Vývoj jiker od nakladení do vylíhnutí larev je velmi krátký. Larvy se u některých druhů líhnou již za 12–24 hodin, u jiných po dvou dnech, ihned přecházejí na pelagický způsob života a stávají se součástí mořského planktonu. Pelagický způsob života trvá poměrně dlouho – rekordmany mezi ostenci jsou v tomto směru příslušníci rodu Melichthys, kteří k životu na korálových útesech přecházejí až ve velikosti kolem 10–15 cm.
Před několika lety popsali japonští vědci změnu pohlaví u ostence půlměsíčitého (Sufflamen chrysopterum). Takamoto a spol. (2003) studovali tento harémově žijící druh na útesech u ostrova Sesoko (souostroví Rjúkjú jižně od hlavních japonských ostrovů). Po opakovaném experimentálním odstranění samců z harémových skupin došlo k tomu, že se vyvinul nový samec z některé původní samice. Protogynní hermafroditismus není mezi mořskými rybami žádnou zvláštností, ale v rámci řádu čtverzubci byl popsán v této práci vůbec poprvé. Nabízí se samozřejmě otázka, jak je tomu u dalších druhů ostenců, kteří žijí rovněž v harémovém uspořádání. Zda se protogynní hermafroditismus vyskytuje i u nich, není dosud známo. Japonští badatelé pokračovali ve výzkumu ostenců půlměsíčitých dál a zaměřili se na jejich etologii (Seki a spol., 2009). Zjistili, že samice mezi sebou soupeří spíše o lepší teritorium než o většího samce. U samců se ukázalo, že střeží konkrétní samice, nikoli své teritorium jako takové – když byly samice experimentálně odstraněny, samec své původní teritorium přestal hlídat a opustil ho. Zajímavé je i zjištění, že samci bez teritoria jsou menší než samci s teritoriem, velikost samce pozitivně koreluje s velikostí největší samice v jeho harému a konečně, že větší samci se páří s vyšším počtem samic.
Úplně na závěr stojí za zmínku ještě jedna nejasnost spojená s ostenci. Již dlouho se spekuluje o tom, zda jsou jejich vnitřní orgány či svalovina jedovaté stejně jako u čtverzubců. I když se o možné jedovatosti ostenců uvažuje už dobrých 30 let, během nichž byly publikovány jednotlivé zprávy např. o jedovatosti vnitřností u ostence běloskvrnného, jednoznačné důkazy stále chybí. Podle některých autorů nejsou ostenci podobně jako čtverzubci jedovatí sami o sobě, ale jed se v jejich tělech kumuluje následkem požívání určité potravy. Na rozdíl od čtverzubců nejde o tetrodotoxin, ale snad o vysoce účinný ciguatoxin produkovaný některými obrněnkami žijícími na povrchu různých řas porůstajících korálové útesy. V těle ostenců i dalších ryb se ciguatoxiny, známé jako původci otrav souhrnně označovaných „ciguatera“, rychle odbourávají, takže ryby jsou jedovaté vždy jen v určitém období roku. Celá záležitost ale rovněž vyžaduje další studium.
Literatura
- Fatherree, J. W. (2005): Triggerfish: The Jekyll & Hydes of the Aquarium. TFH 54, 3, 122–134.
- Frische, J. & H. Finck (2008): Rund und eckig, rau und stachelig: Kugelfische und Verwandte (II). DATZ 61, 6, 35–39.
- Goemans, B. (2007): Triggers In My Aquarium. TFH 55, 11, 126–132.
- Scott, B. (2006): Balistoides conspicillum: The Clown Triggerfish in Aquariums. TFH 54, 5, 74–78.
- Scott, B. (2008): The Ultra-Aggresive Titan Triggerfish Balistoides viridescens. TFH 56, 5, 56–59.
- Scott, B. (2008): Popular Rhinecanthus Triggerfishes. TFH 57, 2, 56–59.
- Seki, S., Kohda, M., Takamoto, G., Karino, K., Nakashima, Y. & T. Kuwamura (2009): Female defense polygyny in the territorial triggerfish Sufflamen chrysopterum. J. Ethol. 27: 215–220.
- Schneidewind, F. & I. Schindler (2000): Die Sperrvorrichtung der Drückerfische. DATZ 53, 5, 30–32.
- Stratton, R. F. (2004): Trigger Happy. TFH 53, 2, 90–100.
- Takamoto, G., Seki, S., Nakashima, Y., Karino, K. & T. Kuwamura (2003): Protogynous sex change in the haremic triggerfish Sufflamen chrysopterus (Tetraodontiformes). Ichthyol. Res. 50: 281–283.
- Ulrich, T. (2003): Balistidae: Triggerfishes. TFH 52, 2, 96–116.
Tento článek byl publikován v časopise Akvárium terárium 4/2009.
