Ve světě plném nejistot a zmatků mají akvaristé všech zaměření jen jedinou jistotu – dříve či později se objeví taxonomická práce, která přepíše zavedená jména jejich oblíbenců i vztahy mezi nimi a zmatek ještě prohloubí. V posledních měsících se prací, jež mění zavedené zvyklosti u akvaristicky velmi známých druhů, objevilo hned několik.
Kolik je terčovců?
K zemětřesení, které je však při podrobnějším prozkoumání podstatně menší, než se zdá na první pohled, došlo u terčovců. O historii popisů jednotlivých druhů a poddruhů, která počátkem 80. let 20. století vyústila do stavu platného až do loňského roku, jsem v tomto časopise psal podrobně před několika lety (Hofmann 2002). Připomeňme si proto jen výchozí stav před posledními publikovanými pracemi. Rozlišovali se dva druhy – Symphysodon discus (terčovec červený) a Symphysodon aequifasciatus ve třech poddruzích (Symphysodon ae. aequifasciatus – terčovec zelený, Symphysodon aequifasciatus haraldi – terčovec modrý a Symphysodon aequifasciatus axelrodi – terčovec hnědý).
Ke konci roku 2006 byla publikována ve vědeckém časopise Journal of Fish Biology práce, která se zabývala genetickými vztahy a variabilitou meristických znaků, tvaru těla a zbarvení mezi 23 terčovci z 12 různých lokalit výskytu po celé délce toku Amazonky (Ready a kol. 2006). Jedním z trojice autorů tohoto díla je i známý švédský odborník na systematiku cichlid Sven O. Kullander. Prvním zajímavým zjištěním bylo to, že mitochondriální DNA dvou historicky popsaných druhů (tedy S. discus a S. aequifasciatus) nevykazuje významné odlišnosti. To by mohlo znamenat, že jsou oba druhy velmi blízce příbuzné nebo že jde dokonce o jediný variabilní druh. Druhým zjištěním bylo, že určité rozdíly však existují mezi terčovci ze západní části oblasti výskytu a mezi populacemi ve střední a východní části areálu. Tato západní forma se od ostatních liší i zbarvením – jsou to terčovci s červenými tečkami na těle a v řitní ploutvi. V historii ji jako první identifikoval v roce 1959 E. Lyons, jenž ji tehdy označil jménem Symphysodon discus tarzoo. (Nenechme se zmást druhovým jménem discus – nezapomínejme, že v roce 1959 druh S. aequifasciatus ještě vůbec nebyl vědecky popsán, k tomu došlo až o rok později.) Ready a kol. se proto k tomuto historickému jménu nyní vrátili, a označili jím západní populaci terčovců, o níž se domnívají, že ji je třeba považovat za samostatný třetí druh terčovců – Symphysodon tarzoo. Nutno podotknout, že práce Readyho a kol. není po formální stránce revizí a také popis nového druhu v ní není podán příliš korektně.
Tři druhy terčovců podle Readyho a kol. tedy jsou:
- Symphysodon tarzoo – tento druh tvoří ryby dříve nazývané S. ae. aequifasciatus, terčovec zelený; jako jediné mají na těle a v řitní ploutvi červené tečky (v typické podobě například u formy „Tefé“), žijí v západní části areálu výskytu terčovců.
- Symphysodon aequifasciatus – v tomto druhu „zůstali“ terčovci modří a hnědí; žijí ve střední a východní části areálu výskytu, jejich zbarvení je velmi proměnlivé, mohou mít na těle a v řitní ploutvi červenou síťovanou kresbu, ale nikdy nemají jednotlivé červené tečky.
- Symphysodon discus – terčovec červený; odlišuje se tím, že 1., 5. a 9. příčný pruh je širší a intenzivnější než ostatní.
Pokud se již natahujete pro tužku, abyste si přepsali názvy v atlasech, zůstaňte ještě chvíli v klidu. V srpnu 2007 publikoval ve svém časopise Aqua revizi rodu Symphysodon asi největší žijící odborník na přírodní formy terčovců, Heiko Bleher. Ten základní body svého názoru na systematiku terčovců, podložené čtyřiceti roky terénního výzkumu a dokumentace přírodních populací, zveřejnil již ve své knize Bleher´s Discus, která vyšla na jaře 2006. Tehdy však ještě neměl k dispozici výsledky molekulárně genetické studie, kterou provedl Axel Meyer z univerzity v Konstanzi na vzorcích ze 48 ryb nachytaných na 20 různých lokalitách. Bleher a kol. ve své revizi výsledky Readyho skupiny silně kritizují, ale ve skutečnosti jde spíš o bouři ve sklenici vody. Výsledky obou skupin totiž směřují k obdobnému závěru, že existují tři druhy terčovců, že jeden druh tvoří „zelení“ terčovci s červenými skvrnami na těle a druhý dohromady terčovci modří a hnědí, jen použitá jména jsou jiná. A v tom právě může být pro akvaristickou veřejnost potíž.
Trojice druhů podle Blehera a kol. vypadá takto:
- Symphysodon aequifasciatus – podle Blehera patřilo jméno „aequifasciatus“ vždy zeleným terčovcům, jejichž typovou lokalitou je Lago Tefé. Pro takto pojmenované ryby byly také podle staré literatury typické červené tečky na těle a v řitní ploutvi. Tento druh tedy tvoří terčovci zelení, dříve známí jako Symphysodon ae. aequifasciatus. Žijí podle Blehera téměř výlučně v černé vodě o pH nižším než 6 (většinou 5–6), mají jeden spojitý, rozlohou ze všech druhů terčovců nejmenší areál výskytu, který se nepřekrývá s areálem žádného z dalších dvou druhů.
- Symphysodon haraldi – někdejší poddruh modrých terčovců byl povýšen na samostatný druh, do nějž ale patří i terčovci hnědí – jméno Symphysodon aequifasciatus axelrodi je pouze synonymem. Typovou lokalitou „modrých/hnědých“ terčovců je Lagoa Berurí v oblasti dolního toku Rio Purus. Tento druh je fenotypově i geneticky velmi rozmanitý, většina populací je především z hlediska modrých podélných pruhů polychromatická. Druh se v přírodě kříží s terčovcem červeným. Podle Blehera žije pouze v čiré vodě o minimálním pH 6 (rozmezí 6,0–7,8).
- Symphysodon discus – terčovec červený; do tohoto druhu patří i poddruh dříve označovaný jako Symphysodon discus willischwartzi. Žije v černé vodě o nízkém pH (do 5,1, většinou 3,8–4,8), podle Blehera se jeho areál výskytu, tvořený pěti navzájem izolovanými oblastmi, nikdy nepřekrývá s výskytem terčovce zeleného.
Teď je tedy možné jít přepisovat atlasy. Práce Blehera a kol. je dosud poslední publikovanou revizí rodu, bez formálních vad, a navíc ji v aktualizaci z 9.10.2007 akceptoval do on-line verze Katalogu ryb i W. Eschmeyer. Doporučuji však použít jen obyčejnou tužku. Další výzkumy terčovců již probíhají…
Už zase kančíci
Juan J. Schmitter-Soto z chetumalské pobočky mexického ústavu ECOSUR publikoval vloni na podzim podrobnou systematickou revizi rodu Archocentrus, kam patří řada akvaristicky velmi známých kančíků. Autor se zabýval všemi druhy, které někdy v minulosti „prošly“ tímto rodem, tj. byly v něm popsány nebo do něj byly přeřazeny v rámci některé revize z rodu jiného. O tom, jak je systematika středoamerických cichlid nepřehledná a komplikovaná, svědčí i fakt, že z 19 takových druhů má dnes pouze jeden jediný své platné vědecké jméno totožné s tím, pod kterým byl původně popsán – jde o druh Cryptoheros altoflavus a důvodem je možná i to, že byl popsán teprve v roce 2001…
Schmitter-Soto toho ve své práci udělal opravdu hodně – popsal dva nové rody a šest druhů, jeden rod zrušil, několik druhů přeřadil z jednoho rodu do jiného a k tomu ještě publikoval určovací klíče pro všechny zastoupené rody. Pracoval přitom se vzorky výše zmíněných 19 druhů, ale také těch druhů, které se objevily na stejné vývojové větvi s rodem Archocentrus ve třech různých fylogenetických studiích, jejichž výsledky byly publikovány různými autory v letech 1997, 1998 a 2000. Autor pracoval s morfologickými a anatomickými znaky, nikoli molekulárně genetickými. Čtenáři, kteří se o problematiku středoamerických cichlid zajímají hlouběji, si mohou závěry Schmitter-Sotovy porovnat se staršími údaji, které v AT publikovali Novák (1997) a Říčan s Novákem (2002).
Schmitter-Sotova revize přináší pro akvaristy několik zásadních novinek. Kančík příčnopruhý, jedna z nejběžněji chovaných cichlid vůbec, se stal typovým druhem úplně nového rodu Amatitlania, takže jeho vědecké jméno zní Amatitlania nigrofasciata. V tomto novém rodu popsal dále Schmitter-Soto tři nové druhy, vesměs zahrnující ryby označované dosud buď přímo jako Archocentrus nigrofasciatus, nebo jako Archocentrus cf. nigrofasciatus. Jde o populaci ze salvadorského jezera Coatepeque (Amatitlania coatepeque), dále o ryby žijící ve východním Hondurasu, Nikaraguji a Kostarice (Amatitlania siquia) a konečně o ryby panamské (Amatitlania kanna). Znamená to tedy, že „skutečný“ kančík příčnopruhý (Amatitlania nigrofasciata) se vyskytuje pouze v Guatemale, Salvadoru a Hondurasu, tj. v západní části dříve udávaného areálu rozšíření. Podobné ryby žijící ve východní části, tj. v Nikaraguji, Kostarice a Panamě, patří k jiným, nově popsaným druhům.
Stejnou cestou jako kančík příčnopruhý prošel v revizi i kančík perleťový – stal se typovým druhem nového rodu Rocio, a jeho plné jméno tedy zní Rocio octofasciata. Na jeho areálu výskytu se nic nezměnilo, sahá od Mexika přes Guatemalu a Belize až do Hondurasu, ale dvě izolované mexické populace popsal Schmitter-Soto opět jako samostatné druhy: Rocio ocotal je zřejmě endemit z vysokohorské lokality Laguna Ocotal v mexickém státě Chiapas, Rocio gemmata je endemit z cenotů a malých vnitrozemských jezer na východě Yucatánu.
Posledním nově popsaným druhem v této revizi je Cryptoheros chetumalensis – jde o ryby dříve vesměs označované jako Archocentrus spilurus, které žijí v Mexiku (jihovýchod Yucatánu) a Belize. Vlastní kančík hrbohlavý (Cryptoheros spilurus) je endemit, který žije pouze v řekách tekoucích do guatemalského jezera Izabal. Schitter-Soto také obnovil platnost druhu Cryptoheros cutteri žijícího dále na východ v oblasti atlantského úmoří Hondurasu (dříve byly tyto ryby často považovány za Archocentrus, resp. Cryptoheros spilurus).
Poslední změnou v této revizi, jež stojí za zaznamenání, je přeřazení cichlid tupohlavých (Neetroplus nematopus) do rodu Hypsophrys. Tento akt má několik následků – rod Hypsophrys přestal být monotypický, k dosud jedinému druhu, kančíkovi nikaragujskému (Hypsophrys nicaraguensis), přibyl druhý. Naopak přestal existovat rod Neetroplus. Druhý druh, v minulosti do tohoto rodu často řazený, totiž Neetroplus panamensis, je už nějakou dobu řazen jinam – nejprve do rodu Hypsophrys, pak Archocentrus a nyní jej Schitter-Soto přeřadil do rodu Cryptoheros.
Dokonce i gavúnci
Paul Loiselle z newyorského Akvária se společně s Damarisem Rodriguezem z ichtyologického oddělení Amerického muzea přírodních věd zabývali při popisování nového druhu gavúnka z Madagaskaru (Bedotia leucopteron) rovněž otázkou, který druh gavúnka rodu Bedotia se vlastně již více než půl století chová v akváriích. Ukázalo se, že ryby, které přivezl v roce 1953 J. Arnoult do Francie, odkud se pak rozšířily do akvárií po celém světě, byly jménem Bedotia geayi označeny chybně. Tento druh také existuje, ale do akvárií se dosud vůbec nedovážel. Druh, který byl pod tímto jménem dovezen a dnes ho velmi dobře známe, je ve skutečnosti Bedotia madagascariensis. Oba druhy se liší jak v některých meristických znacích, tak i zbarvením – skutečný druh Bedotia geayi nemá žlutou barvu v hřbetní a řitní ploutvi a chybí mu rovněž černá submarginální zóna v ocasní ploutvi. Nezbývá, než přepsat další jméno. Útěchou nám v tomto případě může být, že české jméno „gavúnek madagaskarský“ se měnit nemusí, naopak je ještě výstižnější než dřív.
Literatura:
- Bleher, H., Stölting, K. N., Salzburger, W. & A. Meyer (2007): Revision of the Genus Symphysodon HECKEL, 1840 (Teleostei: Perciformes: Cichlidae) based on molecular and morphological characters. Aqua 12, 4, 133–174.
- Hofmann, J. (2002): Diskuse o diskusech (22). AT 45, 3, 14–18.
- Leibel, W. (2006): How Many Discus Species Are There? TFH 55, 4, 106–112.
- Leibel, W. (2007): Discus Wars: How Many Species Are There? TFH 55, 7, 40–43.
- Leibel, W. (2007): Son of Tarzoo. TFH 55, 8, 48–51.
- Leibel, W. (2007): More Discus: Three or Two (Or Even One)? TFH, 55, 9, 48–50.
- Leibel, W. (2007): Why So Few Discus Species and How Did They Arise? TFH 55, 10, 46–48.
- Loiselle, P. V. & D. Rodriguez (2007): A new species of Bedotia (Teleostei: Atherinomorpha: Bedotiidae) from the Rianila drainage of Eastern Madagascar, with redescription of Bedotia madagascariensis and Bedotia geayi. Zootaxa 1520, 1–18.
- Mailliet, Ch. (2007): Beschreibung von Bedotia leucopteron Loiselle & Rodriguez 2007, sowie Wiederbeschreibung von Bedotia madagascariensis Regan 1903 und Bedotia geayi Pellegrin 1907. AF 39, 5, 114–115.
- Novák, J. (1997): Názvoslovné změny u středo- a jihoamerických cichlid. AT 40, 8, 32–33.
- Ready, J. S., Ferreira, E. J. G. & S. O. Kullander (2006): Discus fishes: mitochondrial DNA evidence for a phylogeographic barrier in the Amazonian genus Symphysodon (Teleostei: Cichlidae). J. Fish Biol. 69, Suppl. B, 200–211.
- Říčan, O. & J. Novák (2002): Kančíci (2). AT 45, 8, 18–21.
- Schmitter-Soto, J. J. (2007): A systematic revision of the genus Archocentrus (Perciformes: Cichlidae), with the description of two new genera and six new species. Zootaxa 1603, 1–78.
- Staeck, W. (2007): Neuer Diskusfisch beschrieben. AF 39, 1, 114–115.
- Staeck, W. (2007): Erneute Revision der Gattung Symphysodon. AF 39, 5, 118.
- Weidner, T. (2007): Diskus News. Amazonas 3, 2, 10.
Tento článek byl publikován v časopise Akvárium terárium 1/2008.
