Zájem o určité skupiny méně běžných ryb připomíná mořský příliv a odliv. V případě sladkovodních čtverzubců se v loňském roce na obou stranách Atlantiku vzedmula docela silná přílivová vlna.
Dvakrát se jimi zabýval americký časopis TFH i německý DATZ, další německý časopis Amazonas jim věnoval téměř polovinu svého loňského třetího čísla – a na výstavě v Rychnově plavalo vedle sebe neuvěřitelných 11 druhů, z nichž většina byla takto představena české akvaristické veřejnosti vůbec poprvé (poděkování za tuto „miniexpozici“ patří též Miloši Kroupovi a Profi Aquariu). Dost důvodů k tomu, abychom se podívali na tyto ryby i my.
Do čeledi čtverzubcovití (Tetraodontidae) patří asi 185 druhů ryb ve 30 rodech, z nichž většina je však mořských. Čistě sladkovodních je jen asi šestina všech druhů, několik dalších pak pochází z brakických vod. Zatímco mořské druhy obývají prakticky všechny tropické a subtropické vody, rozšíření sladkovodních čtverzubců je mnohem nepravidelnější. Naprostá většina pochází z jižní a jihovýchodní Asie, jen šest druhů žije v Africe a ještě méně v Jižní Americe. Vzhledem ke značné variabilitě ve velikosti, agresivitě i životních nárocích čtverzubců se jen obtížně skládá univerzálnější návod k jejich chovu, souhrn základních podmínek již byl v AT publikován (Hofmann 2002a).
V celoevropském měřítku patří k nejčastěji dováženým čtverzubcům asijské druhy Tetraodon biocellatus a Tetraodon nigroviridis (Himmel 2007a). Trojici na první pohled podobných asijských druhů s hnědými až černými skvrnami na žlutohnědém podkladu na hřbetě a bocích a se světlým břichem doplňuje rovněž vcelku známý druh Tetraodon fluviatilis. Rozdíly ve zbarvení a kresbě jsou nejlépe patrny z připojených fotografií a nevyžadují další komentář. Připomeňme si ale, že existují také rozdíly ve velikosti – zatímco Tetraodon biocellatus dorůstá v dospělosti jen 6–8 cm, zbylé dva druhy 16–18 cm. A pozor – ve všech třech případech jde o druhy brakické. I když se názory na vhodné množství soli trochu liší, faktem zůstává, že tyto druhy přisolenou vodu potřebují. Například Monks (2007) doporučuje pro Tetraodon biocellatus jen mírné přisolení (ideální měrná hustota 1,005 kg/dm3), zatímco pro oba větší druhy uvádí vhodnou měrnou hustotu vody přinejmenším 1,010 kg/dm3. Všechny tři druhy patří v dospělosti k dost nesnášenlivým a agresivním druhům. Jak už to bývá, při dovozech docházelo a dochází k různým záměnám a názvoslovným zmatkům. Dodnes se lze někdy setkat s čtverzubci označenými jménem Tetraodon steindachneri. I když zoologicky jde o neplatné synonymum malého druhu Tetraodon biocellatus, bývají pod tímto jménem dováženi i velcí čtverzubci, kteří v takovém případě nejčastěji patří do druhu Tetraodon fluviatilis. Jak upozorňuje Werner (2007b), ve starší akvaristické literatuře býval Tetraodon biocellatus pro změnu zobrazován pod zcela jinou identitou, jako Tetraodon palembangensis.
Druh Tetraodon palembangensis existuje, vypadá úplně jinak, jak je opět patrno z fotografie, a nedávno byl úspěšně rozmnožen (Schall & Schall 2007). Tento druh se v poslední době objevuje v literatuře rovněž pod rodovým jménem Monotrete. Jak jsem již v AT před několika lety psal (Hofmann 2002b), část sladkovodních čtverzubců řadí někteří ichtyologové do rodu Monotrete, jehož dostupnost potvrdil Kottelat (2001) – situace ale není jednoznačná, podle některých názorů by měly do tohoto rodu patřit všechny asijské druhy, podle jiných pouze skupina příbuzných druhů z okruhu Tetraodon cutcutia; v současnosti se již opět nejčastěji přijímá stav, kdy všechny druhy zůstávají dál v rodu Tetraodon. Schallovi si pořídili asi před čtyřmi lety dva jedince Tetraodon palembangensis a měli to štěstí, že šlo o pár, který se nakonec i vytřel. Cesta k úspěchu ale nebyla úplně přímá. Ukázalo se, že jedna z ryb je silně dominantní (podle pozdějších pozorování samice) a druhou nepouští vůbec k potravě. Autoři proto museli ryby oddělit a chovat je asi tři roky samostatně. Za tu dobu vyrostly při krmení plži, kousky hovězího srdce, rybím masem, patentkami atd. do velikosti 15–18 cm. Zajímavé je, že ryby dávaly výrazně přednost červeně zbarvené potravě, a to včetně granulí pro terčovce. Po třech letech byli oba čtverzubci umístěni opět společně do nádrže o objemu 390 l (130 x 50 x 60 cm), voda měla teplotu 27 °C, pH 7, celkovou tvrdost 10 °N, uhličitanovou 5 °N, obsah dusičnanů nižší než 25 mg/l, dusitany neměřitelné. Asi za dva a půl měsíce došlo k prvnímu výtěru na břidlici položenou před vchodem do jedné z dutin. Jedním z impulsů zřejmě bylo odlovení krunýřovců (Ancistrus sp.), kteří nádrž zprvu sdíleli s čtverzubci. Jikry o průměru 2 mm byly zprvu průhledné, postupně šedly, za 3–4 dny se objevily oční body, za sedm dnů se líhla mláďata, některým bylo třeba z jikerných obalů pomoci. Jako první potrava se osvědčily čerstvě vylíhlé nauplie žábronožek, jinou potravu brala mláďata velmi neochotně, což platilo i pro uhynulé nauplie. Až ve velikosti 1,5 cm začala mláďata přijímat také mražené koretry. Agresivita mezi mláďaty, známá z odchovů některých jiných druhů, se začala objevovat teprve ve velikosti 1,5–2 cm, kdy bylo možné rozlišit mezi malými čtverzubci jedince agresivnější a klidnější. Rodičovský pár se třel opakovaně ve dvoutýdenních intervalech. Jeden týden vždy samec ovíval prsními ploutvemi vyvíjející se zárodky, druhý týden sloužil „na zotavenou“. Vzhledem k velkému množství mláďat nakonec použili Schallovi „antikoncepci“ – vrátili do chovné nádrže krunýřovce a tření ustalo.
Dalším druhem čtverzubců, u něhož byla vloni publikována zpráva o úspěšném rozmnožení, je Tetraodon suvattii (Werner 2007a). Tento druh známý dosud pouze z thajské části Mekongu dorůstá kolem 15 cm. Autor choval skupinu pěti jedinců v nezařízené nádrži o ploše dna 120 x 50 cm, v mnichovské vodovodní vodě (celková tvrdost 16–18 °N, pH 7,8, teplota 26–28 °C). Pár se vydělil z této skupiny a po bouřlivém několikahodinovém tření nakladl na holé dno asi 500–600 jiker, žlutavě průhledných a velmi malých (průměr menší než 1 mm). Pravděpodobně samec pak jikry a po sedmi dnech vykulený plůdek hlídal, péči ukončil až po rozplavání mláďat (2–3 dny po vykulení). Později se pár vytřel znovu i v samostatné nádrži s pískem na dně, jikry byly nakladeny přímo na písek. Jako první potrava posloužily opět nauplie žábronožek, poté přijímala mláďata mražené žábronožky a kaluženky (Moina), později také maso mušlí. Mláďata rychle rostla, ve třech měsících měřila již kolem čtyř centimetrů, byla však vzájemně silně agresivní, autor pozoroval kromě okusování ploutví a kousání do těl dokonce i vykusování očí. Z původních asi 600 mláďat jich odchoval kolem stovky. Dospělí jedinci Tetraodon suvattii jsou agresivní vůči rybám jiných druhů, a vyžadují proto chov v samostatné nádrži. Schäfer (2007) upozorňuje na jejich zvyk zahrabávat se do písku, případně napodobovat kámen ležící na dně – v obou případech jde o specializované chování usnadňující lov kořisti. Jiným způsobem láká do své blízkosti malé rybky výše zmíněný Tetraodon palembangensis – zůstává s oblibou nehybně „viset“ mezi rostlinami s kresbou na břiše připomínající uhynulou rybu.
Z čistě sladkovodních druhů čtverzubců se v současnosti do Evropy nejčastěji dovážejí dva – jihoamerický Colomesus asellus a asijský Carinotetraodon travancoricus. Jediný jihoamerický sladkovodní čtverzubec Colomesus asellus představuje pro akvaristy pořád ještě velkou výzvu – své zkušenosti z chovu pěti těchto ryb společně s mnoha obecnými informacemi publikoval nedávno Florian Groth (2007). Tento druh čtverzubců dorůstající v přírodě maximálně 14 cm (v akváriu většinou sotva 10 cm) se od ostatních odlišuje například absencí jakékoli péče o mláďata (v přírodě se vytírá na volný substrát, jikry nehlídá, larvy procházejí planktonní fází podobnou té, jakou známe u mnoha mořských ryb; v akváriu nebyl druh dosud rozmnožen), neklidným chováním (i ve značně velkém akváriu plavou ryby často nahoru a dolů podél stěny) a velmi rychle rostoucími zuby (není jasné, jak si je obrušuje v přírodě, protože podle rozboru obsahu žaludků tvoří polovinu až tři čtvrtiny jeho potravy v přírodě řasy spásané z pevného podkladu, 5–25 % připadá na ryby a stejně velký podíl tvoří larvy hmyzu společně s měkkýši). Neklidné chování ryb lze snížit přistíněním nádrže a hustým kobercem plovoucích rostlin, přesto zůstávají ryby lekavé. Podle Grotha občas přijímají tito čtverzubci malé piskořky (Melanoides tuberculata), kterých si jiní čtverzubci nevšímají, protože jsou pro ně příliš tvrdé. V přírodě obývá tento druh často tzv. lužní jezera, která jsou spojena s říčním tokem slepým ramenem, jež v době sucha mizí a jezera do značné míry vysychají. Výška hladiny v nich kolísá běžně i o 10 m, zatímco teplota vody je celoročně víceméně stálá, kolem 29 °C. Podle Grotha je při pokusech o rozmnožení tohoto druhu třeba napodobit značné kolísání koncentrace rozpuštěných solí ve vodě – podobně jako ve známé Kirschbaumově metodě. V souvislosti stímto druhem stojí za to připomenout, že v Jižní Americe žije ještě jeden druh čtverzubců – Colomesus psittacus. Je podstatně větší (délka až 30 cm) a obývá především brakické vody. Zejména v mládí se však oba druhy často zaměňují. Nejlepším rozlišovacím znakem je přítomnost černé skvrny na ventrální straně ocasního násadce mezi řitní a ocasní ploutví u Colomesus asellus.
Indický Carinotetraodon travancoricus je představitelem asijského rodu čtverzubců, který zahrnuje malé druhy s vyvinutým sexuálním dimorfismem – samci jsou zbarveni odlišně než samice, kromě toho mají ještě v dospělosti na hřbetě a na břiše zvláštní kožní záhyb, který mohou v ohrožení nebo během námluv vztyčit v podobě jakéhosi hřebínku. O chovu i úspěšném odchovu Carinotetraodon travancoricus referoval Mike Hellweg (2007). Choval tyto čtverzubce v neutrální až mírně zásadité vodě o teplotě 24–26 °C a CT 7 °N, krmil je nejrůznější drobnou živou potravou (čerstvě vylíhlé žábronožky, grindal, perloočky, kaluženky, droboučcí mladí okružákovití plži), rybky přijímaly také mražené či lyofilizované patentky, mražený krill či maso mušlí, ale na rozdíl od některých jiných literárních údajů prakticky vůbec nebraly vločky či pelety. Po několika letech marných pokusů dosáhl autor poprvé výtěru se skupinkou dvou samců a tří samic v samostatné asi 40litrové nádržce s jávským mechem. Jiker bylo asi 80, s jedním samcem se zřejmě vytřely dvě nebo všechny tři samice. Plůdek se vylíhl zhruba pět dnů po výtěru a za dalších pět dnů se potěr rozplaval. Vzhledem k jeho nepatrné velikosti začal autor krmit směsí „zelené vody“, trepek a dalších nálevníků, po týdnu začal přidávat čerstvě vylíhlé nauplie žábronožek a háďátka (mikry).
Velmi podobným druhem je Carinotetraodon imitator, který podle toho dostal i své vědecké jméno. Dlouhá léta byly tyto ryby dováženy v rámci importů C. travancoricus, teprve v roce 1999 je Britz a Kottelat popsali jako nový samostatný druh. V rámci rodu Carinotetraodon jsou tyto dva indické druhy vůbec nejmenší, dorůstají maximálně 3,5 cm. Mimořádně pěkný je také jen o málo větší (4,0–4,5 cm) indonéský druh Carinotetraodon irrubesco. Rovněž teprve v roce 1999 vědecky popsaný druh je dosud znám pouze ze dvou řek, jedné na Sumatře a jedné na Borneu, žije mezi rostlinami u břehů, zpravidla v kalné vodě o pH kolem 6. Trochu nejasno je v otázce jeho odchovu v akváriu – Himmel (2007b) uvádí, že se s žádnou zprávou o jeho odchovu nikdy nesetkal, zatímco na některých internetových stránkách věnovaných čtverzubcům se objevuje údaj, že druh již byl, i když vzácně, v akváriu rozmnožen.
Mezi našimi akvaristy patří tradičně k nejznámějším čtverzubcům druh, který se v současnosti správně jmenuje Tetraodon cochinchinensis. Důvod je zřejmý – již v 80. letech 20. století byli tito čtverzubci u nás úspěšně rozmnoženi, byť pod jménem Tetraodon leiurus. Podrobný popis tření a odchovu publikoval tehdy v AT Krouský (1988). Naopak zřejmě jedním z největších překvapení v rychnovské jedenáctce byl Auriglobus nefastus. Rod Auriglobus zahrnuje pět druhů čtverzubců z Indonésie a Malajsie, jejichž hřbet a boky jsou zlatohnědé, někdy s nazelenalým leskem, bez jakýchkoli tmavých skvrn či pruhů, zatímco břicho je bělavé. Až do roku 1999, kdy M. Kottelat provedl příslušnou změnu, patřily všechny tyto druhy do rodu Chonerhinos. Chovatelských informací je k dispozici minimum, jde o druh dorůstající délky asi 13 cm, zřejmě dost nesnášenlivý.
Aby byl výčet druhů, které byly vloni u nás vystaveny, kompletní, musíme doplnit ještě dva. Tetraodon cutcutia dorůstá asi 15 cm, v přírodě se vyskytuje od Indie po Vietnam a je to zatím jediný z čistě sladkovodních druhů, u nějž byla za určitých okolností prokázána v kůži, svalovině a některých tělních orgánech přítomnost jedu saxitoxinu (obdoba tetrodotoxinu známého z vnitřních orgánů mnoha druhů mořských čtverzubců). Saxitoxin byl nalezen rovněž u velkého, téměř 40 cm dorůstajícího čtverzubce Chelonodon patoca, který se však do akvárií nedováží a obývá v ústí Gangy prostředí s nejrůznější salinitou, od čistě sladké po zcela mořskou vodu.
Posledním z vystavených druhů byl africký Tetraodon lineatus, v minulosti známý též jako Tetraodon fahaka. Tento druh se sice pro pokojová akvária obvyklých rozměrů vůbec nehodí, neboť může dorůst až 40 cm, nicméně se opakovaně dováží, protože mladé ryby jsou velmi atraktivně zbarveny. Ze stejných důvodů je to snad nejčastěji chovaný sladkovodní čtverzubec v různých veřejných akváriích a zoologických zahradách. Před jeho nákupem je ale třeba spíše varovat, protože jen málokterý soukromý chovatel mu dokáže zajistit odpovídající životní podmínky.
Literatura:
- Groth, F. (2007): Kontrovers diskutiert – der Asselkugelfisch. Amazonas 3, 3, 34–36.
- Hellweg, M. (2007): The Dwarf Puffer: A Pleasant Little Surprise. TFH 55, 7, 98–104.
- Himmel, M. (2007a): Süßwasserkugelfische. Amazonas 3, 3, 14–21.
- Himmel, M. (2007b): Nicht so aufgeblasen – Kammkugelfische zeigen anders Größe. Amazonas 3, 3, 22–27.
- Hofmann, J. (2002a): Sladkovodní čtverzubci. AT 45, 4, 33–34.
- Hofmann, J. (2002b): Ještě jednou čtverzubci. AT 45, 9, 32–33.
- Kottelat, M. (2001): Nomenclatural status of names of tetraodontiform fishes based on Bibron´s unpublished work. Zoosystema 23, 3, 605–618.
- Krouský, I. (1988): Sladkovodní čtverzubec Tetraodon leiurus. AT 31, 3, 5–7.
- Monks, N. (2007): In Search of the Peaceful Puffer. TFH 56, 4, 86–90.
- Schäfer, F. (2007): Betrifft: Kugelfische aus Südostasien. DATZ, 60, 7, 53–54.
- Schall, K.-J. & A. Schall (2007): Erfolgreiche Nachzucht des Buckelkugelfischs. Amazonas 3, 3, 28–33.
- Werner, A. (2007a): Nachzucht gelungen: Schweinenasenkugelfisch. DATZ 60, 4, 30–32.
- Werner, A. (2007b): Kugelfische aus Südostasien. DATZ 60, 5, 33–35.
Tento článek byl publikován v časopise Akvárium terárium 2/2008.
